Sign up with your email address to be the first to know about new products, VIP offers, blog features & more.

O nás

těší nás, že nás poznáváte :-)

Petra Pavlisová

Manžel říká, že jsem protivná :-). Nevím. Možná, že jo. Každopádně jsem taky cholerická, nervózní, strašně nerozhodná a stejně jako Tereza neprůbojná a nepořádná. Největší nepořádek mám na kuchyňské lince a doslova nesnáším čištění špinavého sporáku a mytí oken. Pořád přemýšlím coby kdyby. Mám spoustu nápadů, ale nemám energii je realizovat. Když už něco začnu, nikdy to nedokončím. Jsem přelétavec a obvykle u ničeho moc dlouho nevydržím. Kažkou chvíli mě baví něco jiného a pořád bych zkoušela nové věci. Stále něco plánuju, ale většinou to nevyjde. Buď se to přirozeně rozplyne nebo mi někdo udělá čáru přes rozpočet a v poslední době zejména moje dvě malé děti. Od té doby, co je mám, jsem se naučila být podstatně trpělivější, flegmatičtější, tolerantnější a dělat věci nahodile, protože plánování často nemá smysl.

Mám tříletou dceru a půlročního syna a dávají mi dost zabrat. Nejsem typ matky, co se neustále rozplývá nad svými dokonalými dětmi a rodičovství si užívá. Mě spíš vyčerpává – až na dno. Možná je to taky tím, že mám narkolepsii a jsem ve srovnání s normálním smrtelníkem mnohem unavenější, ale ani náročná práce ve velké mezinárodní firmě mi nedala tolik zabrat, jako ti dva malí raraši. I tak je miluji nadevše a už bych si život bez nich nedokázala představit.
Nápad psát blog přišel zřejmě proto, abych přišla na jiné myšlenky a nezdegenerovala z přebalování, vaření kašiček a praní poblinkaného oblečení. Když už nepřijdu do kontaktu s tolika lidmi jako dřív v práci a nemám moc s kým mluvit, pocítila jsem jakousi potřebu alespoň napsat, co se mi honí hlavou. A proč s Terezou? Protože se známe dobře a dlouho a protože spolu souzníme.
Terezu jsem potkala, když jsem začala chodit do prváku střední školy. Tehdy mi bylo nějakých 15 let. Zahlídla jsem ji druhý školní den ráno na autobusové zastávce. Jely jsme na hodinu školního tělocviku, na plavání do Podolí. Všimla jsem si jí sice ve škole už předchozí den, ale ještě jsme spolu nemluvily. Jen jsem si ji pamatovala. Stála na té zastávce se dvěma zapletenými copy a vypadala jako slušné děvče. 🙂 Přišla jsem k ní se slovy, že spolu chodíme do třídy a záhy jsme se domluvily, že spolu budeme sedět v lavici. Zůstalo to tak celé čtyři roky a kamarádky jsme dodnes. Je to už 20 let. Ten čas ale letí. Ještě si pamatuju, že jsme tehdy hodně sledovaly Formuli 1. Tereza fandila Häkkinenovi a já Schumacherovi. Pořád jsme se hádaly, kdo je lepší.

Tereza Jordová

Popsala bych se jako flegmatická, neprůbojná, nepořádná, často zasněná, věčná trémistka. Ségra mi říká štěkna, ale opravdu naštvat mě dokáže asi málokdo. Spíš než naštvaná, bývám protivná. Věci neplánuji. Většinou je řeším, až když přijdou. A taky neumím nic dotáhnout do konce, tak snad bude nápad s blogem výjimka. Abych se k něčemu dokopala, potřebuji motivaci nebo ještě líp deadline. Jak na to tak koukám, říkám si, že bych o sobě mohla napsat i něco hezkého, třeba že jsem klidná a trpělivá, ale můj starší syn by se mnou nesouhlasil. Zvlášť ne po ránu, když se chystá do školy. 🙂

Petru znám už 20 let. Když to vidím takhle napsané, přijde mi to trochu šílené. Zdá se mi to jako nedávno, co jsme se potkaly na zastávce autobusu druhý den po nástupu na střední. Uteklo to. A přesto, že se naše cesty časem rozešly, kamarádky jsme stále. Vlastně by mě nejlépe popsat dokázala asi právě Petra, se svým zdravě kritickým náhledem. Když jsem poprvé četla, co jsme nezávisle na sobě napsaly do tohoto úvodníku, musela jsem se začít smát. Nakonec, pozornému oku asi neunikne proč… 🙂
Momentálně jsem máma na plný úvazek. Moje dvě děti mají velký věkový rozptyl a tak mi skloubení aktivit pro obě za chvíli dá asi trochu zabrat. Ale zatím je to druhé tak malé, že mu je fuk kde je, hlavně když je se mnou. Na první rodičovské jsem se realizovala jako aktivní člen v mateřském centru. Ne, že bych se stejným způsobem nemohla zabavit i teď, ale po osmi letech mi už motivace a nadšení trochu chybí a tak marně tápu, co budu dělat, abych doma nezblbla. Před pár měsíci přišel Petík s nápadem založit blog. O čem? O čemkoliv, co nás napadne. Nadchlo mě to, je to přece super nápad, ale po pár dnech moje nadšení trochu opadlo. Není to tak, že by se mi do toho nechtělo, jen jsem začala přemýšlet nad tím, jestli mám co napsat. Jsem ukecaná, to ano, ale mám co říct i lidem okolo? Navíc o tomhle všem okolo, dělání webovek, blogů a podobných věcech nevím vůbec nic. Takže se to musím ještě naučit. Ale proč to nezkusit? Mám to štěstí, že na rozdíl ode mě, Petík byl aktivní a vše potřebné zařídila, připravila a vlastně i vymyslela a tak už nezbývá nic jiného než začít psát.