Sign up with your email address to be the first to know about new products, VIP offers, blog features & more.

Jak to všechno začalo

Autor Posted on Žádné štítky 0

Rozhodnutí psát blog padlo někdy v létě 2017. Měla jsem tehdy před porodem svého druhého potomka a zřejmě jsem se s velkým břichem, a moje břicho bylo opravdu obří, už hodně nudila. Mělo to být takové zpestření a seberealizace doma na mateřské. Ne, že by mě myšlenka na blog nenapadla už dřív, ale tentokrát jsem se konečně rozhoupala, vymyslela název, zřídila doménu, hosting a vytvořila stránku samotnou. Nechtělo se mi do toho samotné, a tak jsem oslovila svoji kamarádku Terezu, zda by se ke mně chtěla přidat. Ve dvou se to přece lépe táhne. Krátce jsme probraly možnosti a Tereza souhlasila. Toho času byla taktéž v očekávání druhého dítěte a měla rodit asi tři měsíce po mě. Domluvily jsme se tedy, že blog spustíme začátkem roku 2018. Naše představa byla psát o tématech ze života a společnosti, ale obecně o čemkoliv, co nás uhodí do nosu a časem se třeba víc vyhraníme. To mi trochu připomíná Víťu Jakoubka z filmu Vrať se do hrobu, kterému ředitel podniku, kde byl zaměstnán, vyčítal: „Nevyhranil! NEVYHRANIL!“. Ten film miluju. Tím moje i Terezina aktivita na čas uhasla.

Uběhlo pár měsíců a s dvouměsíčním zpožděním jsme si vzpomněly, že jsme chtěly dělat blog. Měly bychom na tom asi trochu zapracovat a pokročit o kus dál, říkaly jsme si. Ale najít si čas… Obě jsme doma měly malé druhorozence, přičemž Terezin se shodou okolností narodil ve stejný den jako moje prvorozená dcera. Dělala jsem si předtím srandu, že když se narodí ve stejný den, bude to znamení našeho hlubšího propojení a celoživotního neochvějného přátelství. Stihnul to sice téměř na poslední chvíli, ale je to tam. 🙂 Následuje celodenní běhání kolem dětí. S miminky a častým nočním vstáváním je v podstatě nemyslitelné zvládnout cokoliv jiného, než vlastní elementární potřeby. Mnohdy není čas ani na jídlo, natož abychom zasedly k počítači a psaly. Večer bych snad mohla psát, povzbuzovala jsem sama sebe, ale nakonec jsem vždy padla únavou a šla spát. Třebaže jsem si sedla k počítači s nadějí, že něco napíšu, záhy jsem usnula nad klávesnicí a přesouvala se do ložnice. Můžu jen doufat v lepší zítřky a snad se to časem zlepší. Viď, Terezo. 🙂